Většina špičkových amatérských i profesionálních turnajů se v současnosti hraje na rány – vítězí hráč, který má po odehrání stanoveného počtu kol nejméně úderů. Sledování takového turnaje může být pro neznalého diváka mnohdy těžko srozumitelnou záležitostí a mít přesný obraz o stavu hry vyžaduje, zvláště pokud jsme na hřišti, nemalou zkušenost, abychom si byli schopni utřídit záplavu čísel i dalších informací a také se orientovat v prostoru, kde se hráči pohybují.

Utkání v jamkové hře je pro diváka zážitek zcela odlišný. Soutěžící se poměřují tváří v tvář jako v jiných sportech ve vyřazovacím pavouku. Cílem je lepší výsledek a tedy vítězství na jednotlivých jamkách – sama chyba, i kdyby stála několik ztracených ran, nemusí nic znamenat.

V praxi to znamená, že pokud hráč číslo jedna například potřebuje k zahrání úvodní jamky čtyři údery a druhý šest, pak první soutěžící vyhrál jamku, o jednu vede a ve hře je výsledek na jamce číslo dvě, kde lze další bod získat, ztratit a nebo ji odehrát nerozhodně. Pokud do konce (většinou se utkání s výjimkou finálových bojů hraje na osmnáct jamek) zbývá méně jamek, než jaký je bodový rozdíl mezi hráči, zápas končí. Hra na jamky je zábavná vždy, ale v podání kvalitních hráčů je i divácky vděčná - jednoduché počítání a efektní průběh, daný nutností mnohdy riskantních úderů k rozhodnutí duelu. To jsou rysy herního systému, který navíc představuje nejstarší formát, jakým se v historii hrál soutěžní golf.

A proč je nápaditý design tak důležitý? Právě proto, aby hráčům nabídl šanci zvolit taktiku v každém okamžiku utkání – právě jamky typu „risk and reward“, tedy takové, kde lze za cenu rizika dosáhnout výhodné pozice a vyvinout tak tlak na svého soupeře jsou v jamkové hře velkým zpestřením. Zvláště jamka č. 7, čtyř par, kde je možno už první riskantní ranou v případě nutnosti atakovat green, je jednou z nich. Ale míst, kde je možno volit buď nebezpečnou nebo jistou cestu podle herní situace, je na hřišti mnohem více a na nové devítce hráči bezpochyby další taková objeví.